Jdi na obsah Jdi na menu
 


Adolf Hitler

18. 3. 2007

1. Úvod

Hitler Adolf se narodil 20. 4. 1889 a zemřel 30. 4. 1945, kdy spáchal sebevraždu. Byl německý politik, v letech 1933 až 1945 působil jako nacistický diktátor a je označován za jednoho z největších válečných zločinců všech dob. Nespokojenost s postavením Německa a jeho územními ztrátami v důsledku Versailleské mírové konference včetně poměrů ve výmarské republice jej po demobilizaci přivedla k politice. Vstoupil do Německé dělnické strany (DAP), v roce 1920 inicioval změnu jejího názvu na NSDAP a stal se jejím předsedou. V roce 1923 se v Mnichově pokusil o puč, který se mu však nezdařil a po tomto nezdaru byl následně zatčen, souzen a nakonec odsouzen. Při svém pobytu ve vězení napsal dílo Můj boj (Main Kampf), to byl programový spis, ve kterém prezentoval svůj antisemitismus, rasismus, představy o vůdčí roli Germánů a o takzvaném životním prostoru. V roce 1926 založil osobní policii SS. Ve volbách v létě 1932 získala NSDAP 37,4 % hlasů. 31. 1. 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem. V boji za samovládu použil všechny prostředky, likvidoval své politické protivníky, to dokazuje požár říšského sněmu, který Hitler zinscenoval 26.února 1933 a následně z toho obvinil sociální demokraty a všechny politické odpůrce nacismu. Další krutou ukázku svých možností předvedl, když 30.června 1934, nechal prostřednictvím elitních jednotek SS zavraždit přes tisíc příslušníků SA. Tato akce se nazývá NOC DLOUHÝCH NOŽŮ. Po Hindenburgově smrti v srpnu 1934 vyhlásil konec republiky a začátek budování třetí říše, sám se poté jmenoval vůdcem národa. Po této akci se stal i vrchním velitelem armády. Budoval systém jedné strany a žádný jiný politický názor nebyl možný. Z Německa vytvořil takzvaný “Policejní stát“. To potvrzovala i existence tajné policie, kterou Hitler založil. Nazývala se Gestapo. Vše se mu dařilo prakticky bez odporu ze zahraničí, protože největší světové velmoci zvolili politiku appeasementu a do plánů Německa absolutně nezasahovali, dokud se nezačali týkat jich. Němci porušovali mírové dohody ustanovené po 1. světové válce roku 1919 ve Versailles. Například obnovili všeobecnou brannou povinnost v roce 1935, obsadili demilitarizované Porýní roku 1936 a dále také anšlus Rakouska z roku 1938 a obsazení ČSR z 15.března 1939, den poté vyhlásili protektorát Čechy a Morava. V létě 1939 uzavřel dvě smlouvy se SSSR a 1. 9. 1939 napadl Polsko, což vyvolalo rozpoutání 2. světové války. Zpočátku měl velké úspěchy, když obsadil téměř bez odporu celou Evropu. Poté ale koncem léta 1940 se při bitvě o Anglii podařilo Britům odrazit německé útoky. Na přelomu let 1942 a 1943 v bitvě u Stalingradu došlo ke zlomu.
Hitler nastolil brutální totalitní režim a teror, mnohdy se souhlasem velké části německého obyvatelstva. V červenci 1944 unikl pokusu o atentát a začal ztotožňovat svůj osud s osudem státu. Na konci války, po vstupu sovětské armády do Berlína dne 30. dubna 1945 spáchal sebevraždu.

2. Hitlerovo dětství – důvod k nenávisti

Adolf Hitler se narodil dne 20. dubna 1889 v městě Branau na řece Innu v Horních Rakousech. Adolfův otec byl úředník a doufal, že i jeho syn bude úředníkem. Jeho mnohem více lákalo výtvarné umění. Hitler byl šťasten, že se narodil na hranici dvou německých států a žil v městečku, jehož obyvatelé byli svojí krví Bavory a pouze státní příslušností náleželi k říší Rakouska – Uherska. Část Bavorska, v níž leželo městečko Branau patřila až do roku 1779 k Německu. K Rakousku – Uhersku přešla po Těšínském míru.
Hitler už od začátku ve svých úvahách zveřejňoval, že městečko Branau mu bylo od začátku symbolem velkého úkolu: Německé Rakousko se musí vrátit pod správu Německé Říše. Hitler napsal: „Co je stejné krve, patří do společné říše. Německý národ nemá dotud mravního oprávnění ke koloniálně politickému boji, dokud nemůže shromáždit všechny své syny ve společném státě. Teprve až říšská hranice pojme i toho posledního Němce a říše mu nebude moci zajistit obživu, teprve potom vytváří bída vlastního národa mravní oprávnění k získání cizí půdy.“ 1)
Hitlerovi ve třinácti letech umřel otec a on ukončil studia v Linci a přesídlil na vídeňskou školu. Zde ho však nepřijali na malířský obor a rektor mu sdělil, že jeho nadání není v malířství, nýbrž v architektuře. A se zklamáním přišly i starosti. Pracoval jako pomocný dělník nebo jako bezvýznamný malíř. Později se však nechal slyšet, že tvrdost a neúprosnost vídeňského života v něm utvrdila odvahu k odporu, tvrdost a houževnatost. Během tohoto úseku svého života si vypracoval značnou nenávist k Vídni a k Rakousku vůbec. V letech 1909 – 1910 se jeho finanční a společenská situace zlepšila. Pracoval jako malíř a měl stálý příjem peněz. Začal se věnovat četbě, ale nevěnoval se knihám jako většina lidí. Používal je k načerpání informací a poté si na problém utvořil vlastní světový názor. Takový názor si utvořil i na Rakousko. Považoval ho za nemožný stát, který odsuzoval deset milionů němců žijících na jeho území ke smrti a na území Rakouska musí dojít ke „katastrofě“, aby došlo k připojení ke staré mateřské zemi. Ve Vídni si na stavbě Hitler utvořil nesmazatelný odpor k marxismu. V poledních přestávkách poslouchal debaty dělníku, kteří se ve smyslu marxistických zásad vysmívali nacionalismu. Hitler s nimi polemizoval a pocítil na sobě teror.
Když Hitler přišel do Vídně , byl ještě toho názoru, že antisemitismus je něčím zpátečnickým, něčím co připomíná nepříjemné stránky středověku. Řádky, které Hitler věnoval židovské otázce ve svém díle Mein Kampf, překypují nenávistí a hnusem. Považoval židy za nosiče bacilů, kteří otravují duši německého národa. Když zjistil, že židé ovládají veškerý kulturní život ve Vídni, odpor k tomuto městu se ještě znásobil. Židé ovládali literaturu, divadlo, výtvarné umění, kino,ale také prostituci a obchod s děvčaty. Židé měli velký vliv v Sociálně demokratické straně, která byla odpovědna za bídu německých dělníku na rakouském území. To jeho nenávist navršilo. Rozhodl se židy vyhladit.
Další odpor měl Hitler k parlamentnímu systému. Ten podle něj popíral odpovědnost jedné osoby a parlamentní zásada většiny popírá vůdcovské myšlenky. Pokrok prý nikdy nevznikl v mozku většiny, ale v geniálních činech jednotlivců a většina je nástrojem hloupostí a zbabělostí.
Rozhodl se, že otázku německé menšiny bude třeba řešit odjinud – z říše! Zanevřel na Vídeň: „Mně byl protivný tento shluk ras, jak jej představovalo hlavní město, protivná mi byla celá ta směs národů, Čechů, Poláků, Maďarů, Rusů, Srbů, Chorvatů atd., a mezi nimi jako odvěký bacil zkázy lidstva – Židé a zase Židé. Mně se zjevilo toto velkoměsto jako ztělesněné krvesmilství.“ 2)

3. Příchod do Mnichova, účast na frontě

Roku 1912 přijel Hitler do Mnichova, který ho velice zaujal. Bylo to město ryze německé, ne směs národů jako Vídeň. Rok před Hitlerovým příchodem do vytoužené vlasti byl v Německu největší přírůstek obyvatel za dlouhou dobu. Tvořil téměř 900 000 lidí. Položil si otázku, kam s tak mohutně vzrůstající populací. Naskýtaly se celkem čtyři řešení. Omezit uměle počet porodů, zvýšit výnosy půdy neboli vnitřní kolonizace. Hitler mínil, že jsou to právě „nižší rasy“, které budou zaujímat stále větší a větší plochy půdy a „národ, jenž je nositelem pokroku“ je potom nucen omezit své rozmnožování. „Svět se tak stane jednou kořistí kulturně nižší, ale silnější lidské rasy. Potom stojíme, třebas ve vzdálené budoucnosti, před dvěma možnostmi: Buď bude svět řízen podle představ naší moderní demokracie, tu se těžiště každého rozhodnutí přikloní na stranu ras početně silnějších, nebo bude svět ovládán zákony přirozeného řádu přírodních sil, poté zvítězí národy brutální vůle a tu opět nikoli ten národ, jenž omezuje svůj vzrůst.“ 3) Dalšími řešeními je buď získání nového území nebo intenzivní obchodní politika. Německo se dalo poslední cestou. Hitlerovy se však více zamlouvala cesta výbojů. Poukazoval, že Německo děkuje za třetinu území svým předkům, kteří se nebáli bojovat. Hitler dále upozorňoval, jak jsou Spojené státy americké silné vůči evropským velmocím díky své rozloze na jednom místě, kdežto státy Evropy soustředily ohromnou část hospodářství do kolonií. Z toho usuzoval, že mnohem účinnější je získat území v Evropě! Rozhodl se směřovat vývoj a veškeré prostředky k evropskému výboji. Podle Hitlera by pro Německo byla Anglie lepším společníkem než morálně slabé Rakousko.
Když se Hitler dozvěděl, co se odehrálo 28. června 1914 v Sarajevu, tušil požár, který se rozšíří do celého světa. Lid v Německu po válce toužil a nijak ji neodmítal. 3. srpna 1914 se Hitler dobrovolně hlásil k vojsku. O den později dostal kladnou odpověď a již se nemohl dočkat okamžiku, kdy se octne na frontě. Den co den se Hitler na frontě učil z průběhu války. Zarážel se nad nedostatečnou a nedokonalou Německou propagandou. V tomto ohledu byly mnohem dokonalejší nepřátelské státy. Už v roce 1915 se na německé straně začaly projevovat otřesy důvěry ve vítězství, které vyvrcholily v roce 1918. Sám Hitler se mohl o poraženecké náladě v říši přesvědčit. 7. října 1916 byl zraněn a vrátil se domů. Když se roku 1917 vrátil na frontu, pozoroval známky zlepšení atmosféry ve vojsku. Očekával se zvrat ve válce kvůli ruským revolucím v březnu a v listopadu a veliké vítězství spojeného německého a rakouského vojska v bitvě u Kobaridu. Itálie byla zcela zdeptána válkou a Rusko odstoupilo. Německo se však samo porazilo zevnitř. Stále více hrozila revoluce. To dalo morální sílu nepříteli. Při přenášení zprávy velitelství byl Hitler zasažen plynem Žlutý kříž a málem oslepl. V nemocnici mu již došlo, že Německo bude poraženo a napadlo ho, co bude dělat po válce, čím se bude živit.

4. Politická kariéra

V březnu 1919 se Hitler vrátil do Mnichova. V tu chvíli se chtěl poprvé pokusit o aktivní vstup do politiky a prosadit své myšlenky. Trápilo ho však vědomí, že je jen bezejmennou osobou. Po vypuknutí diktatury 9. dubna 1919 byl Hitler podezřelý z protirevolučních snažení. Při pokusu o zatčení Hitler namířil na zatýkající pušku a oni odešli. Po zdolání rudé revoluční armády byl poslán na vzdělávací kurzy, při kterých se mělo studentům dostat skutečné občanské výchovy. V těchto kursech nebyl pouze pasivním posluchačem. Bylo mu dopřáno, aby promluvil, a objasnil židovskou otázku ze svého hlediska. Protože jeho vystoupení bylo nadmíru úspěšné, jmenovali ho vzdělávacím důstojníkem mnichovského pěšího pluku. Jeho úkolem bylo získat vojíny zpět pro myšlenky nacionalismu, pro ideu obrany vlasti a dokázat, aby se vojíni opět podrobili řádné vojenské kázni. Zaznamenal veliké úspěchy.
12. září 1919 Hitler absolvoval zasedání politického seskupení nazývaného Německá dělnická strana (DAP), která byla založená Antonem Drexlerem. Během diskuse jeden řečník navrhl, aby se Bavorsko odtrhlo od Německa a připojilo se k Rakousku. Hitler, jako vlastenec, něco takového nedokázal poslouchat a s hněvem onomu mluvčímu odporoval. Na Drexlera silně zapůsobila Hitlerova schopnost téměř magicky působit na posluchače a přesvědčit je o svém názoru. Pozval ho tedy, aby se zúčastnil i dalšího sjezdu strany. Po své druhé návštěvě mu byla předložena pozvánka ke vstupu do strany. Po dvoudenním rozmyšlení Hitler přijal a stal se z něj člen odpovídající za nábor členů a propagandu.
16. října 1919 uspořádal veřejné shromáždění, na kterém získal do stranické pokladny nezanedbatelnou částku. Hitler o svém projevu pronesl: „Hovořil jsem třicet minut a to, co jsem vždy cítil hluboko ve svém srdci, aniž bych si to mohl někdy ověřit, se ukázalo skutečností: dokázal jsem pronést dobrý projev.“ 4) Opravdovou příležitost na velikém shromáždění dostal 24. února 1919, kdy i přes odpor některých zúčastněných dokázal prosadit změnu názvu strany na Národně socialistickou německou dělnickou stranu (NSDAP). To pro něj byla rozhodující zkušenost. Od té doby začal výrazně pracovat na rozvoji svého nadání vzbuzovat emoce účastníků masových shromáždění. Stal se z něj profesionální agitátor. „V projevech, které trvaly dvě hodiny i déle se nedopouštěl té chyby, aby svému publiku kázal. Uměl je rozesmát svou mimikou a bystrostí, s jakou odpovídal výtržníkům, si od davů dokázal vysloužit projevy pochvaly. Celé hodiny trávil před zrcadlem a nacvičoval gesta a výrazy tváře, anebo studoval fotografie, které pořídil Heinrich Hoffmann během jeho projevů, a vybíral ty, které působily nejemotivněji.“ 5) Hitler se díky svému řečnickému umění dostal do vedení NSDAP. To se nelíbilo původním členům DAP a chtěli se odtrhnout. Hitler na to odpověděl rezignací, a protože každému bylo jasné, že bez něho nemá NSDAP žádnou budoucnost, opozice proti němu se zhroutila. Toho Hitler obratně využil a posílil své postavení na téměř neotřesitelné.
8. listopadu se v Mnichově pokusil o puč, jeho plán se nezdařil a on utekl do Uffingu, ale o dva dny později byl přesto zatčen a 26. února s ním byl zahájen soud v Mnichově a byl odsouzen za velezradu. Byl však souzen před veřejnosti přístupným soudem a díky jeho řečnickým schopnostem jeho pobyt ve vězení netrval ani rok. Při svém pobytu ve vězení napsal programový spis Main Kampf. Když na začátku roku 1925 opustil vězeni v pevnosti Landsberg, byla jeho strana v rozkladu, scházela se pouze ilegálně a byla spojena s Německou lidovou stranou svobody. S tou Hitler v létě 1925 rozvázal spojení a do voleb konaných 14. září 1930 se mu podařilo stranu postavit na nohy. Získala 107 mandátů. V roce 1928 to bylo jen 12 mandátů. Na jaře 1930 jmenoval Hitler Goebbelse vedoucím propagandy a nacistická strana rozpoutala celonárodní kampaň. Důkazem její připravenosti bylo vyškolení dvou tisíc řečníků, kteří v době kampaně pokrývali všechny venkovské oblasti. V prezidentských volbách 13. března 1932 získal Hitler 13,4 milionů hlasů. To mu k vítězství nestačilo a prezidentem se stal generál Hindenburg. Ten byl roztrpčen, že musel jít do druhého kola. Bylo zřejmé, že současná vláda, za kterou Hindenburg kandidoval, nemá tak velikou moc, jak se zdálo před volbami. Od roku 1928 do 1930 narostl počet Hitlerových voličů z osmi set tisíc na téměř šest a půl milionu hlasů. Tím se NSDAP stala druhou nejsilnější stranou a Hitler již nemohl být mimo politické dění. V roce 1932 to bylo již 13,75 milionu hlasů. Tomuto úspěchu výrazně napomohla světová hospodářská krize. 30. ledna 1933 musel Hindenburg i přes svůj odpor jmenovat Hitlera říšským kancléřem.
Na první schůzi kabinetu souhlasili vrchní představitelé s rozpuštěním Říšského sněmu a vyhlášením nových voleb. Hitler s Goebbelsem dokázali v předvolební kampani mistrně skloubit rozhlas a veřejná shromáždění. Volby byly vypsány na 6. března. Nacisté získali 43,9% hlasů a nezajistili si nadpoloviční většinu. Přibližně stejně hlasů dostali komunisté. Ti byli pozavíráni jednotkami SA a jejich křesla v parlamentě zůstala prázdná. Ostatní strany buď dobrovolně zrušili činnost, anebo byly rozpuštěny. K tomu Hitler zkonstruoval požár Říšského sněmu a následně z něho obvinil strany opozice. NSDAP si tak zajistila téměř stoprocentní obsazení. „Vše, co ještě stále brzdilo cílenou nacistickou agresi a dravost, bylo odstraněno charakteristickou mezihrou legální autorizace s nejvyšší vládní úrovně, navíc smíchanou s hrozbami, vydíráním a terorismem na lokální úrovni. Vše, co následovalo, mělo za cíl zajistit nacistům po celé zemi oficiální posty – od zemských vrcholných funkcí a městských starostů po poštmistry a městské inspektory - spolu s ředitelskými místy a zaměstnáními v soukromích firmách. To bylo „nutné zlo“ revoluce. Za použití svých pomocných policejních sborů okupovali oddíly SS a SA radnice a vládní úřady, noviny a odborné úřady, jakož i obchodní kanceláře a domy, banky a soudy s tím, že nechávali mizet nepohodlné úředníky.“ 6) V době po volbách Hitler nechtěl narušit image legálního uchopení moci, a tudíž nepodnikal žádné akce proti židům. Členové strany a jednotky SA dlouho čekali den, kdy by mohli dát volný průchod své nenávisti vůči židům. Útoky však pokračovaly bez jakékoli centrální organizace. Z Říšského sněmu se stala jen loutka v rukou Hitlera. Při hlasování dokonce SA vyhrožovali opozici, aby hlasovali jako NSDAP. S touto podporou mohl Hitler Říšský sněm klidně zrušit. Z taktických důvodů to neudělal a dokonce ho používal jako zákonodárnou instituci, když se mu to hodilo, jako v případě Norimberských zákonů, vydaných proti židům v roce 1935. „14. července 1933 vešel v platnost zákon proti formování nových politických stran. Tento zákon prohlašoval nacistickou stranu za jedinou legální stranu v Německu a hrozil mnohými tresty za jinou formu politické aktivity.“ 7) „Hitler měl schopné přisluhovače v Göringovi a Goebbelsovy, ale byl to on, kdo učinil originální objev, jak zkombinovat revoluční hrozbu zdola s taktikou legality, jak virtuózně odzbrojit opozici, vyloučit jednoho protivníka po druhém a koncentrovat moc do rukou jediné strany, v jejímž čele stál on jako bezvýhradný vůdce.“ 8)
Hitlerovi se nelíbila vzrůstající moc jednotek SA a také se dozvěděl, že někteří vrchní činitelé těchto jednotek jsou homosexuálové. To odporovalo jeho myšlenkám o čisté rase a Hitler měl plán, jak je v průběhu července1934 zrušit. „Datum bylo stanoveno na 30. června 1934. Ten den Hitler přijel neočekávaně brzy do hotelu v Bad Wiessee, kam svolal setkání se všemi veliteli SA, vtrhl do pokojů, kde ještě spali, a všechny včetně Röhma nechal zatknout a pod stráží převést do Mnichova. Zde a v Berlíně, kde operace řídilGöring s Himmlerem, probíhaly o víkendu popravy bez jákéhokoli nároku na proces… …Počet zabitých zůstává neznámý: zcela jistě jich bylo osmdesát sedm, ale když se vezmou v úvahu osobní propočty lokálních vůdců, obecně se soudí, že mrtvých musely být stovky.“ 9)

5. Hitlerova válka

1. záři 1939 Adolf Hitler rozpoutal útokem na Polsko 2. světovou válku. Již před válkou uzavřel pakt se Sovětským svazem, tím si otevřel dveře do ozbrojeného útoku. Na západní hranici nechal pouze třiatřicet druhořadých divizí se zásobou munice na necelé tři dny. Veškerou sílu své armády soustředil do Polska. Jak Hitler předpověděl, Francouzi a Britové, na jejichž pomoc Polsko upíralo veškeré své naděje, nic neudělali. Naopak 17. září se k útoku na Polsko přidal i Sovětský svaz. Osamocené Polsko nedokázalo odolávat německému útoku a 19. září uspořádal Hitler triumfální vjezd do Gdaňska a začalo bombardování Varšavy. Ta se vzdala 26. září 1939.
Během války na něj byl spáchán nepovedený atentát. Geogr Elser strávil třicet nocí v pivnici, kde Hitler pravidelně slavil výročí listopadového puče z roku 1923 a do kamenného sloupu podpírajícího střechu zabudoval nálož. Hitler obvykle začínal svůj projev o půl deváté a končil okolo desáté. Protože byla mlhavá noc Hitler opustil pivnici v 910. Bomba vybuchla v 920 .
Generál von Falkenhorst vypracoval plán na okupaci Dánska a invazi do Norska. Obojí Hitler schválil 1. března 1940. „Díky lepší rozvědce Němci věděli, že Britové rovněž připravují okupaci Norska. Britové však neměli tušení, že se Němci chystají porazit je už na startovní čáře tím, že do Norska dorazí první. Ani v nejmenším nepředpokládali, že namísto přesunu po zemi Němci zesměšní britskou námořní nadřazenost a obsadí hlavní Norské přístavy z moře, včetně samotného Narviku daleko na severu. Když přišly první zprávy, zdály se natolik neuvěřitelné, že samotní Němci vše pokládali za omyl a záměnu s přístavem Larvik poblíž Osla. Ve skutečnosti celý jeden týden předtím, než byl 9. dubna zahájen útok, německé válečné lodě a transporty naložené jednotkami a jejich výzbrojí, včetně děl a zásob, pluly plnou parou podél norského pobřeží a urazily stovky kilometrů, aniž by je Královské námořnictvo odhalilo. Poslední kapkou k úplnému překvapení, které Němcům vyšlo dokonale, bylo obsazení norských letišť parašutistickými výsadky. To byla dosud nevídaná operace. V noci ze 6. na 7. dubna byla na moři skutečně celá německá flotila, naložená tisícovkami vojáků. Byl to tah vyžadující pevné nervy. Kdyby jen jedna z mnoha vypravených lodí byla potopena a Norové i Britové byli ve střehu, celá akce mohla ztroskotat. Norové ani Britové, zaměstnaní zaminováním norských vod, nerozpoznali známky nebezpečí. Štěstí, o kterém Hitler věřil, že přeje odvážnému, ho neopustilo. Za úsvitu 9. dubna, jak bylo plánováno, německé síly obsadili přístavy Narvik, Trondheim a Bergen. Časně zvečera von Falkenhorst hlásil, že Norsko včetně hlavního města Osla a Dánsko byly podle rozkazu okupovány.“ 10) Když v červnu norské tažení skončilo a celá země byla ve vojenské moci Německa, Hitler ponechal kontrolu celé země v okupačním režimu s loutkovou vládou Vidkuna Quislinga.
10. května Němci započali ofenzívu na západě. Hitler přijal plán generála von Mannsteina a nahradil jím dosud připravované plány generálního štábu. Mannsteinův plán byl vypracován ve spolupráci s hlavním expertem na tankovou výzbroj Guderianem. V plánu se počítalo, že zalesněné vrchy v Ardenách nejsou pro tanky neprůjezdné, jak se všeobecně v německém i francouzském velení předpokládalo. Tím pádem tato oblast nebyla dostatečně bráněna a kdyby němečtí obrněnci projely přes kopce mohly by volně přejít přes celou severní Francii, která je jako stvořena k rychlému postupu. Tím by Němci odřízli komunikační linii mezi Belgií a Francií a zahnali by francouzskou armádu do pasti. Díky paktu se Stalinem mohl veškeré síly soustředěné na východě převelet na západ. Síly byly vyrovnané, ale k vítězství Němce dovedlo jejich jednotné velení oproti spojeneckým vojskům. Německá armáda postupovala téměř jak si naplánovala. Jejích čtyřiačtyřicet divizí, z nichž většina byla tankových, přešly 12. května přes kopce a překročily francouzskou hranici a během týdne postoupily o 320 kilometrů. 20. května došly až ke kanálu La Manche. Odřízly tak britské a francouzské jednotky na severu od svého velení ve středozemí. Ty musely být evakuovány na Britské ostrovy z přístavu Dunkerque. To zbavilo francii jakékoli obranyschopnosti, ale pomohlo Velké Británii pokračovat ve válce. 14. června vešli Němci do Paříže, kterou již opustila vláda a 22. června 1940 skončilo tažení na západě. Hitler prakticky zopakoval Schlieffenův plán z roku 1914. To co se císařské armádě nepodařilo za čtyři roky a ztratili 1,8 milionu vojáku, zvládla Hitlerova vojska za šest týdnů se ztrátou pouhých 27 000 mužů.
Po porážce Francie byla na řadě Velká Británie. Ta ale byla o mnoho silnější než Francie a navíc ve střehu. Hitler měl tři možnosti. Pokusit se o invazi do Británie a obsadit ji, zaútočit na britské kolonie o oslabit tím Británii, anebo svého ostrovního nepřítele ignorovat a soustředit se na Rusko, jehož porážka by Německu poskytla potřebné suroviny, které by Hitlerovi pomohly porazit Velkou Británii a následně, bylo-li by potřeba, i Spojené státy. Hitler se rozhodl pro válku s Británií. Původně připravovaný útok po moři byl zamítnut kvůli obavám ze strany německého námořnictva, ke kterému se Hitler přidal. Německé námořnictvo bylo silně oslabeno po norském tažení. To znamenalo změnu plánu k použití německých vzdušných jednotek Luftwaffe. Ty měly ohromnou reputaci po vítězstvích z občanské války ve Španělsku a ve Francii. Střet s letectvem RAF (Royal Air Force = královské letectvo) by bylo pro Luftwaffe první vzájemné měření sil s protivníkem, který by měl nejlepší dostupné stíhací letouny (Hurricane, Spitfire). Dne 13. srpna 1940 zaútočilo 1500 letounů Luftwaffe na Velkou Británii. Od začátku byly ztráty na straně RAF mnohem menší a Luftwaffe byly poprvé poraženy. V říjnu skončila letecká bitva o Británii. Hitler musel přejit k možnosti ignorovat Británii a soustředit se na Rusko. „Britské naděje spočívají na Rusku a Spojených státech. Když budou naděje vkládané do Ruska zklamány, pak Amerika také odpadne, protože eliminace Ruska obrovsky zvýší moc Japonska na Dálném východě… Rusko je faktorem, na který se Británie nejvíce spoléhá. Něco se v Londýně muselo stát! Britové byli zcela na konci svých sil a nyní opět zvedají hlavu… Když rozdrtíme Rusko, poslední naděje Británie bude otřesena. Německo pak bude pánem Evropy a Balkánu. Rozhodnutí: destrukce Ruska se musí stát součástí tohoto zápasu. Jaro 1941. Čím dříve bude Rusko rozdrceno, tím lépe. Útok dosáhne svého cíle pouze v případě, když budou základy Ruského státu otřeseny až do kořenu jediným úderem. Když budeme mít pod kontrolou jakoukoliv část země, nebudou moci… Když začneme v květnu 1941, za pět měsíců bychom s tím mohli být hotovi. Nejlepší by bylo provést to ještě letos, ale v tento okamžik jakákoliv jednotná akce nepadá.“ 11) Hitler nechal vypracovat operaci Barbarossa. To byla operace na napadení Sovětského svazu. Tu podepsal 18. prosince 1940. 22.6.1941 ve 315 zahájily německé jednotky útok na Sovětský svaz. Blesková válka, která se již uplatnila v Polsku a ve Francii, pokračovala až do bitvy u Moskvy v prosinci 1941. Jestliže bitva o Británii byla první porážkou Německa, pak bitva u Stalingradu, která trvala od srpna 1942 do února 1943, byla počátkem porážky definitivní. V lednu 1943 se spojenci v Casablance dohodli na otevření druhé fronty. To se uskutečnilo 6. června 1944 vyloděním v Normandii, operace Overlord. Oslabená německá armáda nedokázala čelit boji na dvou frontách. Po dlouhou dobu se konaly ústupové boje až do pádu Berlína dne 2. května. Toho se Adolf Hitler nedožil. 30.4.1945 spáchal sebevraždu

6. Hitlerova smrt

JAK ADOLF HITLER STRÁVIL POSLEDNÍ DNY ŽIVOTA:
16. ledna Vrátil se z Adlerhostu do Berlína a začal se ukrývat v bunkru.
25. února Odjel z Berlína na tajné shromáždění a ještě ten samý den se vrátil do bunkru.
15. března Odjel na východní frontu do Frankfurtu nad Odrou, ale během 4hodin se vrátil.
15. dubna Za Hitlerem přijela Eva Braunová. Když ji požádal, aby odjela, odmítla.
16. dubna Začala bitva o Berlín a byl zahájen nedostatečně promyšlený plán na ochranu sídla vlády, nazývaný Clausewitz.
20. dubna Oslavil 65. narozeniny.
22. dubna Rusové vstoupili do Berlína. Hitler se nervově zhroutil a oznámil, že vše je ztraceno.
24. dubna Hitler naposledy opustil bunkr. Byli přerušeny poslední pozemní cesty do Berlína.
25. dubna Rusové obsadily berlínské letiště Tempelhof.
28. dubna Byla odhalena Himmlerova zrada.
29. dubna Krátce po půlnoci se oženil s Evou Braunovou. Ve dvě hodiny napsal závěť a ve 3.30 poslal telegram:,,Führer je naživu a velí obraně Berlína…“
30. dubna 4.30 Hitler odchází do svých pokojů. Jmenoval Dönitze svým nástupcem. 8.30 Ustala ruská dělostřelecká palba.10.00 Začal útok na Říšské kancléřství.15.00 Poslední loučení na hlavní chodbě.15.30 Smrt Hitlera!!!
Více než padesát let po ukončení války ještě stále není vše o Hitlerově smrti odtajněno. Nikdo na sto procent jistě neví, co se odehrálo v bunkru v posledních dnech války. V nemalé míře se o to zasloužili Rusové, kteří z neznámých důvodů vše, co věděli, skrývali po řadu let a až poté začali zveřejňovat jednotlivé útržky informací. Poslední díly skládačky vycházejí najevo až nyní.
Rusové v zahradě Říšského kancléřství vykopali 160 mrtvol a v budově objevili důležité spisy. Z těchto spisů však zdaleka ne všechny předložili k založeni do spisu v Norimberském procesu proti válečným zajatcům. Rusové ve snaze utajit okolnosti Hitlerovy smrti přišli s historkou, že Hitler není mrtev, a že uprchl v ponorce. Tomu však jednoznačně odporovaly stopy krve, které byly nalezeny na pohovce v Hitlerově pokoji, a které jednoznačně poukazovaly na sebevraždu. Spolu s ním se zavraždila i jeho přítelkyně, v tu chvíli již žena, Eva Braunová. Západní spojenci vyvinuli značné úsilí, aby zjistili, co Rusové našli. Po deseti letech, v roce 1955, Rusové propustili 970 zajatců. Mezi nimi se nacházeli i dva velice zajímaví muži Linge a Baur. Oba byli na konci války v bunkru spolu z Hitlerem. Dosud se všechny teorie odvíjely ze svědectví Hitlerova řidiče Kempky, který ve chvíli, kdy k sebevraždě došlo, v bunkru nebyl. Naproti tomu Baur a Linge údajně viděli vše. Jejich výpovědi se zásadně lišily a v řadách spojenců se objevovaly myšlenky, že svědci vypovídají úmyslně zmateně a jejich výpovědi byly zkonstruovány tak, aby podpořily myšlenku, že Hitler možná není mrtev.
Rusové postupně vyslechli několik desítek lidí ohledně smrti německého vůdce. Během těchto výslechů zjistili, že Hitler z bunkru v Berlíně neuprchl, i když několikrát mohl. V posledních dnech života mu jeho fyzická zchátralost útěk nedovolovala a nezbývalo mu, než se třást po každém výbuchu ruského granátu. Rusové později získali i tělo. Podle pitvy zjistili příčinu smrti. Bylo to otrávení kyanidem. V lebce byly stopy po výstřelu. Ve správách ze západu se Hitler zastřelil. Nebylo stoprocentně jisté, že tělo patří Hitlerovi. Pro Němce byla přijatelnější verze o zastřelení, protože zastřelení je smrt opravdového muže, kdyžto otrávení smrt zbabělce. Druhou verzi se naopak snažili prosadit Rusové. Nejpravděpodobnější se zdálo, že Hitler použil ke svému usmrcení jed a ještě před tím požádal některého ze svých sluhů o následnou ránu z milosti. Všeobecně v povědomí je názor na Hitlerovu smrt takový, že se zastřelil. Vzhledem k jednotlivým rekonstrukcím smrti je to velice nepravděpodobné, protože by se nemohl zastřelit a až poté polknout jed. Nikdo ale jistě neví, že pitvané tělo je určitě Hitlerovo, protože Němci všechna těla spálili před vstupem Rusů do bunkru.

Z článku Hitlerův popel skončil v říčce Ehle z Práva ze dne 31. ledna 2000 vyplývá:
q ze spálených těl skutečně nešlo zjistit, zda se Hitler otrávil nebo zastřelil
q 4. dubna 1970 sovětští vojáci těla exhumovali a popel vysypali do říčky Ehle ve spolkové zemi Sasko - Anthalsko

7. Zajímavosti okolo Hitlera

„Existují postavy světových dějin, které výrazně ovlivnili jejich běh, jejichž vláda zanechala dodnes všudy přítomné stopy. K těm, kteří pohnuli dějinami jako málokdo před nimi, patřil Adolf Hitler. Z chudého bezejmenného a neznámého člověka se vypracoval na téměř neomezeného pána Německa a vzápětí téměř celé Evropy. Byl to člověk, nadčlověk nebo byl něčím méně než člověk?“ 12)
Hitler se snažil vyhnout se všem snahám svého okolí o jakékoli sblížení a tajil vše ze svého soukromí. Nešlo jen o udržení soukromí a tím vytvoření představy veliké osobnosti, ale také o strach, že by zkoumání jeho příbuzenstva odhalilo nepříjemné překvapeni o tom kdo kázal o čistém němectví. Nebylo to proto, jak se všeobecně povídá, že by byl židovského původu. Adolf Hitler se narodil ze vztahu blízkých příbuzných! Příbuzenské vztahy v jeho rodině byly vskutku zajímavé. Johann Nepomuk Hüttler byl zároveň Adolfův dědeček a pradědeček. Byl dědeček Adolfovy matky Kláry, která si vzala Johanova nemanželského syna Aloise. Kláře a Aloisovy se narodil Adolf Hitler. Johann Nepomuk, zámožný a ženatý, donutil svého chudého bratra Georga, aby si vzal Johannovu bývalou milenku, matku Johannova syna. Johann měl také manželské dítě, které se oženilo a mělo dítě. Kláru.

Johannova manželka + Johann Nepomuk Hüttler Georg + Johannova milenka



X X


Klára Alois


Adolf Hitler

Adolf Hitler byl o příbuzenských vztazích ve své rodině informován. To vysvětluje, proč nechtěl mít děti. Obával se, že by mohl zplodit duševně nebo tělesně postiženého potomka.

(Následující informace pocházejí z článku Adolf Hitler očima medicíny a nemusí být pravdivé!)
Hitlerův vztah k ženám byl také velice podivný. Jak se sám nechal slyšet ženy dělil do dvou skupin. Na ženy z vyšší společnosti, ty měl jako partnerky na veřejnost, a na ženy, které byly společensky pod ním. Ty bývaly jeho milenkami. Opravdovou životní partnerkou pro Hitlera byla žena, která se podřizovala jeho přáním a stála v pozadí. Takovou ženou se pro Hitlera stala Eva Braunová , s kterou se při pobytu v bunkru v Berlíně oženil. Hitler působil na ženy podivným způsobem. Obdivovaly ho, ale nejednou se žena v Hitlerově okolí pokusila o sebevraždu. Mezi nimi byla i Eva Braunová. Celkem bylo takovýchto případů sedm. Většinou to byly ženy, po kterých žádal Hitler podivné sexuální praktiky a následně je psychickým nátlakem donutil k sebevraždě. Tento osud postihl i Renatu Mülerovou, tehdejší slavnou německou herečku.

8. Vlastní názor

Adolf Hitler byl jednou z nejdůležitějších postav světových dějin. Byl nesmírně chytrý, ale stal se z něj šílený fanatik. Myslím, že kdyby ho nepostihla spousta nešťastných náhod, jako například smrt rodičů a neuplatnění se ve Vídni, nemusela se z něj stát bezcitná vraždící stvůra. Byl to člověk s ohromným vlivem na své okolí, byl také cílevědomý a vytrvalý. Stal se z něj skvělý politik. Možná, že kdyby prožil klidné dětství ve spořádané rodině, mohli jsme se o něm dnes učit jako o největším mysliteli 20. století. Myslím, že Hitler se jako zločinec nenarodil, ale zločince z něj udělal život!

9. Dodatek

Odhadované ztráty na životech během 2. světové válce:
civilníobyvatelé vojáci celkem procento z celkového obyvatelstva
SSSR 7 700 000 13 600 000 21 300 000 11,0
Německo 3 600 000 3 250 000 6 850 000 9,5
Velká Británie 62 000 326 000 388 000 0,8
Francie 470 000 340 000 810 000 1,9
Polsko 6 000 000 123 000 6 123 000 17,9
Jugoslávie 1 400 000 300 000 1 706 000 10,9
Maďarsko - - 420 000 3,0
Řecko - - 520 000 7,2
Rumunsko - - 460 000 3,4
Rakousko - - 480 000 7,2
Itálie 80 000 330 000 410 000 0,9
Československo - - 400 000 2,7
USA - - 295 000 0,4
Ostatní - - 40 000 -
Celkem - - 40 250 000 -


10. Dodatek 2

Vydání Mein Kampf v češtině:

Přibližně v polovině března roku 2000 se na pultech knihkupectví objevil doslovný překlad Hitlerova programového spisu Mein Kampf a ihned se rozpoutala vlna nevole a diskusí. Překlad tohoto díla vyšel u nás již dvakrát. V letech 1936 a 1993, vždy však s rozsáhlými odsuzujícími komentáři. U vydání z března 2000 se však nachází jen krátká předmluva, ve které se nevyskytují žádné odsuzující nacismus, předmluva pouze nastiňuje záměr autora, osvětlit představy nacismu. Přední české politické osobnosti se do jedné shodli, že vydání Hitlerovy knihy je trestný čin. Psycholožka Marcela Slavíčková dokonce prohlásila: „Mein Kampf bez důkladného komentáře je nebezpečný. Je to učebnice fašismu. Jestliže máme v zákonech, že se tu nesmí propagovat fašismus, pak kniha neměla vyjít jako syrový text bez hlubšího vysvětlení a historických souvislostí. Mein Kampf je nebezpečný i v tom, že vychází v době, která má některé shodné rysy s dobou, v níž Hitlerova slova zaúčinkovala. Současnost je obtížná. Hroutí se podniky, lidé nedostávají výplaty, přicházejí o místa, narůstá v nich neklid a přetlak.“
„Politický manifest nacistického vůdce Adolfa Hitlera Mein Kampf se stal ideologickou biblí „třetí říše“. První část Hitlerovy dokončené a vydané knihy, napsané ve věznici za nezdařený pokus o puč v roce 1924, odsuzuje mezinárodní „zradu“ na Německu po jeho porážce v roce 1918 a nastiňuje rasistickou ideologii. Podle ní jde o boj „dokonalého bílého árijce“ proti židovským a marxistickým „parazitům“ a o nalezení nového německého „životního prostoru“ na úkor slovanských národů. V druhém dílu Mein Kampf z let 1925 – 1926 se Hitler jako šéf NSDAP snaží vyložit svůj politický program a násilí jako prostředek k získání a udržení moci.“ 13)
„Hitler byl jen minimálně literárně obdařen. Jeho sloh byl amatérsky nabubřelí, s nelogickou stavbou, příliš zdlouhavě se vypisoval a často se opakoval. V prvním vydání Mein Kampf byly ještě pravopisné chyby. Hitlerův věrný následovník Rudolf Hess se sice autorův neohrabaný styl snažil před vydáním opravovat, přesto Hitlerův sloh působil žalostně i ve srovnání se spisy marxismu-leninismu. Otto Habsburg, v Německu žijící syn posledního rakousko-uherského císaře Karla, před dvěma roky prohlásil, že Hitlerův spis se měl spíše jmenovat Můj boj proti německému jazyku.“ 14)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA